Odpověď na [12] > Odpověď na [13] > Obecně:
Fotografických cyklů na téma „Těžký život“ je spousta a myslím, že svojí emotivností jsou právě pro zamyšlení a úvahy tvořené. Pokud to tedy není pouhá podprahová honba za senzací, tak sám za sebe nevidím důvod v tom ani v nejmenším spatřovat hyenismus. To si spíš myslím, že taková práce může být i přínosem. Nicméně vám váš názor nikterak neupírám. Ono proč taky.
Myslím že to odlehčení ne směrem na člověka ale směrem na situaci by asi (fakt mě nenapadá jak) muselo vypadat jinak. Tady je to prostě mířeno na tu konkrétní osobu a nikdo mi nenamluví, že ne i kdyby se mi to snažil vemlouvat jakkoliv.
Víte, opravdu nevím, kde se vzala domněnka a na základě čeho jste dospěl k tomu, že si mohu myslet, že ti postižení nejsou lidé? Že to jsou lidé, kteří jsou ukňouraní a nedokážou se radovat ze života a chtějí, aby je někdo litoval? Vím, že z drtivé většiny jsou to lidé s velkou chutí do života, kteří se berou s opravdovým nadhledem. Každé dva roky jsem pouze s takovými lidmi – a jsou to lidé veselí a společenští, vlci samotáři, lidé protivní od přírody, lidé neustále zadumaní ale i ti sebelítostiví a všichni možní další (kdo ví, jak vidí oni mě) - tři neděle čtyřiadvacet hodin denně. Jsem s nimi ale často i mimo ty tři konkrétní neděle, takže také fakt VÍM. Jsou mezi nimi ale i lidé, kteří od života dostali už tolik i tragických ran, že je to prostě láme a srandu si ze sebe nedělají, protože to už jaksi nedokážou. Ale žijou a nevzdávají to. No a když si je někdo s nadhledem dobírá, a nemusí to ten dotyčný vůbec myslet zle, v duchu je to láme ještě víc. Takoví lidé existují. Byl jsem toho párkrát svědkem a od té doby mám k takovému chování vypěstovanou absolutní averzi (podmíněný reflex se tomu už může říkat?) a jak říkáte, jako sup slétnu a takové jednání rozcupuju, protože na člověka vždy koukám jako na člověka. Nohy mu třeba neslouží, hlava však funguje. K tomu žádné šablony ani nucené pózy nejsou třeba. Naivně si přeji, aby ti zdraví převzali žebříčky hodnot těch postižených – ony ty jejich hodnoty jsou většinou opravdovými hodnotami – a bylo by na světě mnohem líp. Samozřejmě, výjimky potvrzují pravidla.
Chybu člověk pochopitelně udělá často. Zřejmě totiž asi nikdo nejsme ideální vzory ctnosti, nebo bezúhonnosti a absolutní morálky vůbec. Mnohdy jde opravdu ale třeba jen o to, pokud je toho ovšem člověk schopen, si to uvědomit a dřív myslet než mluvit - psát.
I černý humor může být veliká sranda, když je promyšlený a domyšlený.
Zdravím :-)
| [Odpovědět] 
