Při představování druhů šídlatek po úvodním srovnání začnu tou z lestesek nejrozšířenější, tedy sponsou. Jako všechny lestesky má krásné metalízové zbarvení. Jeho variabilita je ovšem pozoruhodná, přes různé odstíny zelené, přes modrou, měděnou, kovově hnědou až po vínovou u některých starších kusů. V celé té škále však vždy v plném lesku. Samci navíc s věkem získávají částečné šedomodré ojínění. Obecně jsou až na výjimky šídlatky větší než šidélka, sponsa patří mezi ty subtilnější, což je rozdíl i proti zaměnitelné robustní dryasce. Má zezadu tmavé oči, což je prvním determinačním znakem, následně zbývá už jen rozlišit jí od dryasky a viridisky, které jsou na tom s očima podobně na rozdíl od zbylých dvou lestesek. Viridisku odfiltrujeme snadno dle ostruhy na boku hrudi a světlých plamek, je také nejdelší. Zbývá tedy už jen dryaska, její samec, pokud má již ojínění, pak na druhém zadečkovém článku jej má pouze do půlky, kdežto sponsa po celém S2. Přívěsky jsou pak u samce sponsy rovné a tenké, kdežto u dryas oblé a silnější. U samic je pak zásadní kladélková chlopeň, která u sponsy nepřesahuje konec posledního zadečkového článku. Pomoci mohou ještě další drobné znaky, u obou pohlaví například velikost plamek (poměr délka/šířka), ale to povětšinou samo o sobě není moc průkazné. Tolik k „nezáživné“ determinaci ;-)
Co se týče výskytu, nacházím ji předně v mělčích vodách, hlavně menších tůních, rybníčcích a přilehlých loukách, nejvíce jim vyhovuje habitat s vegetací vyrůstající přímo z vody nad hladinu, nemyslím tím lekníny a podobné placky :-) Při kladení rády sestupují v tandemu po stoncích k hladině a samice pak částečně pod vodou, někdy komplet a jindy i se samcem ponořena do těchto stonků vpichuje svá vajíčka. O těchto ponorech ale zas jindy.