[1] Zdravím Boženo, když udělám fotku starého obrázku, je to autorův obrázek a moje fotka. Domnívám se, že když opatrně přefotím jednu z opečovávaných fotek po mém tátovi o velikosti 5,5x6,5 cm a po těch letech se ji pokusím zviditelnit a zvětšit, je to zase moje práce. Jiný fotograf by to udělal jinak a třeba i líp a zase to bude jeho práce. "Digitalizace" starých fotek přefocením mi přijde stejně autorská, jako jakákoli jiná práce s fotopřístrojem. Běžně sem takovéhle práce nedávám, asi mne zaujalo, jak pradědeček vypadal. Jestli jsem se touto prací dosta na hranici autorství a někoho tím pohoršuji, omlouvám se.

:-)

[10] Ještě jednou si dovolím reagovat. Ono to nepatří do kategorie architektura, ale spíše do kategorie dokument. Příště si dám pozor.

[7] Určitě našel, kdo hledá najde. Když se vžiju do role turisty, který prochází a nehledá, potká právě tohle. Jedna z nejzachovalejších původních roubenek v místě, křížek, který tam stojí snad už od třicetileté války a kolem dvouset let stará lípa, kterou po století už nikdo neudržuje (dneska jsou zrovínka "malé"dotace). Jinak je to jedno z kdysi nejromantičtějších míst. Tančící dům v Praze je taky zasazen mezi secesní fasády. Dráždí mne pěsti na oko a cítím potřebu je tak trochu důraznit. Mám při tom přání, aby si někteří všimli, protože pak se s tím něco udělá. Kategorie "dráždění ..." tu není, tak jsem to strčil tam, kam by to mělo "lepší" patřit. A doufám.
Děkuji moc za návštěvu i za stejnou emoci, kterou jsem tam měl já, když jsem mačkal spoušť. Často fotíme proto, že naše emoce je kladná, nebo že objekt, či osoba na fotce jsou pro budoucnost zachyceny takové, jaké bychom je chtěli mít a pomíjíme fakt, že realita v místě a čase je jiná. Jak stárnu a často se to nelepší, pudí mne cosi uvnitř, abych to udělal jinak. Moc se omlouvám komukoli, koho se tím mohu, byť vzáleně dotknout, mám pocit, že musím. :-)

Moc pěkná fotka o stáří a kouzlu místa.