S vědomím všech chyb. Rodinka na výletě, s rouškami, když jsme se k sobě blížili. Kývli jsme si na pozdrav. Já s aparátem na stativu čekal na světlo a měl to namířené úplně jinam. Najednou koutkem oka zahlédnu, že paní fotografuje a zbylí členové rodiny, z mého pohledu se pěkně rovnali do přímky. Kašlu na světlo, otočím aparát k pohledu na ně... a ouha příliš dlouhé sklo. Popadl jsem stativ a metelím ve stopě zpátky. Současně se dala do běhu i dívenka. No nestihl jsem to tak daleko abych mohl zakomponovat tak, aby se mě tam vše vešlo. Tak stopy strojů vybíhají mimo záběr, lidé už jsou srovnaní jinak.
NU což to je nevýhoda pevných ohnisek a starých nohou. I tak mě zůstala milá vzpomínka na jeden den covidového šílenství roku 2020.