Začnu tentokrát od konce...Dovolená v Orlických horách 2022. Nadivoko. Jako obvykle.
Ležím u silnice pod stromem. Hlavu si opírám o záda krosny. Ovívám se kšiltovkou. Vedro k zalknutí. V nohách máme už něco přes 80 km. Čekám, až mé unavené tělo neschopné termoregulace bude schopno další cesty. Bohové se totiž při rozdávání speciálních hormonálních poruch vyřádili asi hlavně na mě. Mimo spousty jiných neduh ta porucha způsobuje, že se nedokážu ve vedrech ochlazovat. Tak tedy čekám a přemítám nad tím, jestli ten výšlap na Potštejn má smysl se svým aktuálním zdravotním stavem ještě podnikat. Tak si to shrňme. Vyřízená z vedra, ozývá se bolavé koleno po úraze před rokem, do toho mě příšerně bolí záda, boky mám sedřené od bederního pásu krosny, puchýř na noze a hypoglikemie k nadšení zdolávat vrcholy, ač malé, také moc nepřídá. Zazpívám si Pochod marodů od Nohavici, ať jsem ještě víc tématická.
Na Potštejn se chystám už dlouhá léta, taktéž dlouhá léta překonávám překážky, snažím se v rámci možností překonávat i své zdravotní limity, ač to stojí dost často pot, krev a slzy. Tak jsem si řekla, safra, vždyť mám dovolenou, tak proč se na to zdolávání limitů jednou nevykašlat a prostě jít už jen na vlak domů....Nejsem člověk, který by se vzdával, ale ono všechno má své meze.
A tak určitě všichni mají krásné dechberoucí fotky Potštejna při západu slunce, trosky v odlescích slunečních paprsků. No a jám zase tohle,nakonec i celkem originální, no ne ? :-D
Odpověď na [1] > Takhle šli zase za přítelem husy kousek před Žamberkem :)) Ještě mě napadá dodat, že na ten Potštejn jsem ani nemusela jít už jen z toho důvodu, že sama jsem byla zpocená zřícenina :-D